V první řadě je třeba zvolit strukturu snímače tak, aby bylo možné dosáhnout teploty měřené kapaliny nebo měřeného povrchu ve stanovené době měření citlivého prvku. Výstupem teplotního senzoru je jednoduše teplota citlivého prvku. V praxi je často obtížné zajistit, aby teplota indikovaná senzorem byla teplotou měřeného objektu.
Ve většině případů by výběr teplotních senzorů měl vzít v úvahu následující aspekty:
(1) Zda je třeba zaznamenávat, signalizovat a automaticky kontrolovat teplotu měřeného objektu a zda je třeba ji měřit a přenášet na dálku.
(2) Požadavky na velikost a přesnost rozsahu měření teploty.
(3) Zda je velikost prvku pro měření teploty vhodná.
(4) V případě, že se teplota měřeného objektu mění s časem, zda zpoždění prvku pro měření teploty může splňovat požadavky na měření teploty.
(5) Zda okolní podmínky měřeného objektu poškozují prvek pro měření teploty.
(6) Jaká je cena a zda je vhodné ji používat.
Výběr teplotního senzoru je založen především na rozsahu měření. Pokud se očekává, že rozsah měření bude v rámci celkového rozsahu, lze zvolit platinové odporové snímače. Užší rozsahy obecně vyžadují, aby snímač měl poměrně vysoký základní odpor, aby se dosáhlo dostatečně velké změny odporu. Dostatečně velká změna odporu, kterou zajišťují termistory, činí tyto citlivé prvky ideálními pro úzké rozsahy měření. Termočlánky jsou vhodnější, pokud je rozsah měření relativně velký. Nejlepší je zahrnout bod mrazu do tohoto rozmezí, protože termočlánkové stupnice jsou založeny na této teplotě. Linearita snímače ve známém rozsahu je také další podmínkou pro výběr snímače.
